Stavební sektor generuje napříč celým životním cyklem staveb velké množství emisí skleníkových plynů – od těžby surovin po demolici. Přesto v České republice dosud chybí jednotné emisní faktory, které by usnadnily kvantifikaci a řízení těchto emisí. Výsledkem je nesourodá praxe napříč subjekty i jednotlivými fázemi projektu, která znemožňuje srovnatelnost dat a systematické řízení emisní stopy.
Využívané výpočtové přístupy se liší v rozsahu zahrnutých emisí, použitých datech i míře detailu. To ztěžuje orientaci ve výsledcích a znemožňuje jejich další využití, například při plánování, vykazování nebo zadávání veřejných zakázek. Různorodost metod rovněž snižuje důvěryhodnost výstupů, a tím i jejich použitelnost pro investiční rozhodování.
Národní metodika řízení uhlíku, která je v přípravě, využívá jednotný rámec podle standardu GHG Protocol a rozlišení emisí podle kategorií Rámec 1, 2 a 3. Umožňuje tak zahrnout celý hodnotový řetězec včetně materiálových vstupů, provozních emisí a subdodávek. Metodika navazuje na přístup „Plan–Do–Check–Act“ a klasifikuje opatření dle úrovně ambice.
Bez metodické shody není možné zavádět řízení emisí jako nástroj rozhodování. Rozdílné přístupy vedou k nejasnostem, zpomalují zavádění opatření a ztěžují orientaci zejména malým a středním podnikům. Přestože tyto subjekty nejsou zatím přímo vázány povinností ESG reportingu.
Více o projektu: www.svn.cz/esg
